Bylo, nebylo...

Bylo, nebylo, v jedné vísce žili dva chalupníci. V mládí do jedné školy chodili, ba i ve stejných škamnách seděli a lecjaká alotria společně páchali, povícero to ve věku jinošském.

Ladva do zralého věku vstoupili, za nastřádané groše pořídili sobě napůl společný dům, kde každý z vlastní strany vchod měl a do něj přivedli každý sobě ženu.



V dobré víře a pro časy budoucí, by nezadali důvod k sváru, rozdělili sobě spravedlivě i okolní pozemky a na jejich hranici zasadili, rukou společnou, okrasnou vrbu. Nejen aby stanovila, co koho jest, ale také, aby úlevu v letním žáru dávala a stín chladivý poskytovala.

Ale jak už to v pohádkách i v životě bývá, na jasném nebi nějaký ten mráček být musí a tak jeden z chalupníků byl letory přičinlivé a ten druhý zase tuze líné. A aby toho málo nebylo, líný chalupník měl za ženu Zelenou Kebuli, což byla, jak se v kraji říká, bosorbaba. Ale žila v utajení a z toho důvodu neměla žádných okultních šperků ani bižuterií, a už vůbec ne magický nůž ani stříbrný pohár se vzorkem lebek a propletených kostí. A s koštětem v ruce ji nikdy nikdo neviděl, protože to jsou drobné náznaky, které přivedou vnímavého pozorovatele hnedle k tomu, že by někde nedaleko mohla býti čarodějnice.

No a ta bosorbaba, jak jim je to ostatně vlastní, jedovatými slinami otravovala vzduch mezi chalupníky tak dlouho, že ve stáří už spolu jen těžce nacházeli společnou řeč a vády začaly vládnout jejich domu. Ale bosorbabě to nestačilo a jednoho rána, kdy se ocelově šedé mraky po obloze obzvláště honily, nasadila si na hlavu velký černý slamák s kulatým dýnkem, ozdobený papírovými květy, který skryl její velmi dlouhý špičatý nos, do rukávu ukryla černé nůžky a v čase dopoledním, kdy dělný chalupník dřel do úmoru na panském, necitlivým střihem znesvětila posvátnou hraniční vrbu. Ale protože čarodějnice nevýslovně trpí, vstoupí-li nepozvány na cizí půdu, nedokázala své zhoubné dílo dokončit a vrbu zcela zahubit.

A tak přičinlivý chalupník, jen co se po návratu z roboty zotavil, vzal žebřík, zahradnické nůžky i ostrý nůž a stejně jako každý rok o tomto čase, vrbičce rány štěpařským voskem ošetřil a i zbytek koruny vkusně upravil, aby na ni, až příroda dobrými kouzly rány zacelí, byla radost na ni opět pohledět.

No a zazvonil zvonec a věřme, že této pohádky je nadobro konec.